Pálte s reklamami do análneho otvoru!!!

Leden 2008

Memories - VI.

18. ledna 2008 v 17:20 | Zuziky |  Memories
Pokráčko to je, ale strašně krátký a celkem o ničem. Aspoň něco, ale víc toho vážně nestíhám, omlouvám se. Celej tejden jak už jsem psala jen učení, učení, učení a ještě jednou učení, takže jediný nápady co se mi honily hlavou byly jak se nejlíp zahrabat pod zem na hodně dlouhou dobu. Dneska jsem se dozvěděla, že na víkend, vlastně už za chvíli odjíždim, takže jsem usedla k PC, abych vám tu dotvořila aspoň tohle chabé pokračování. Díky za trpělivost, slibuju, že po přijímačkách se polepšim. Bye.
27.9.1997
Poledne. Čas oběda. Zase jsem z pokoje odcházel s Bertem vedle sebe, tentokrát už skoro bez toho strašného napětí. Obvyklé jídlo, obvyklé místo, obvyklé pohledy. Začínal jsem zapadat do zdejšího stereotypu, ze kterého šla hrůza. Nemusel jsem se ale děsit, vždyť tohle už brzy skončí. V duchu jsem se zasmál, snad ještě nikdy jsem něčemu tak moc nevěřil.
,,Půjdeme?" zeptal se mě jeho krásný hlas a podíval se na mě. Ten pohled patřil jen mě, ano, byl jen můj. Mlčky jsem přikývl a za chvíli jsme došli ke dveřím kanceláře jedné ze zdejších "tet". Bertova ruka zaklepala a byli jsme pozvaní dál. Páchlo to tu. Levný osvěžovač vzduchu měl překrýt pach z cigaret.
,,Tak chlapci, koukám, že jste se spřátelili," usmála se na nás Brenda jak jsem si už zapamatoval a nám se naskytl pohled na její perfektně žluté zuby. Zkřivil jsem obličej do podivné grimasy.
,,Ano," přikývl Bert ještě zdvořileji než jindy.
,,Tak co potřebujete vy dva? Nebo jen jeden z vás?" přelítla pohledem přes Berta ke mně a čekala co z nás vypadne.
,,Vlastně jen já," začal pomalu Bert. ,,Vím, co se stalo na minulém výletu, ale teď jsem neměl problémy-"
,,-až na to v jídelně, že?" podívala se na něj Brenda přes tlusté sklo jejích brýlí.
,,Ale to byla moje vina!" vmísil jsem se najednou do jejich hovoru, cítil jsem to jako správnou věc.
,,Co prosím?" vrhla po mě nechápavý pohled.
,,Já jsem Berta vyprovokoval. Byl jsem protivnej a přehnal jsem to," pokusil jsem se o vlastně pravdivé vysvětlení.
,,Aha. No dobrá, pokračuj Berte."
,,Za týden se jede na výlet. A já-"
,,-ty bys chtěl jet taky," doplnila ho Brenda a v tu chvíli jsme už já i Bert jen čekali na výrok.
,,No. Choval ses teď slušně. Dobrá, myslím, že můžeš jet, ale připrav se, že na tebe budeme dávat veliký pozor," podívala se na něj výhružným pohledem.
,,Jistě," zareagoval Bert naprosto vyrovnaně. Pořád jsem nechápal, jak může být v každé situaci tak soustředěný a skoro nic ho nevyvede z míry. Myslím, že tuhle část jeho já nikdy nepochopím. Nevadilo mi to, hlavně že jsem věděl, že se nemám ptát na nic z jeho minulosti.
Po zdvořilých pozdravech jsme odpochodovali pryč ze zapáchající kanceláře a já si i za Berta oddechl. Vlastně mi připadalo, že veškeré jeho starosti přebírám na sebe.
,,Tak, teď to chce plán," vydechl Bert po rozhlédnutí po okolí. Nikdo nikde, ale já jsem měl v hlavě prázdno. Jen jsem mlčky kývl a pokračoval v cestě do našeho pokoje vedle něho.
Než jsme došli k trochu popraskaným dveřím, nemluvili jsme. Oba jsme přemýšleli a až v pokoji jsem se ozval jako první.
,,No, nejdřív bys měl asi mluvit ty. Abychom to neudělali stejně jako ty minule. Nevím, jak to tu na výletech chodí, takže teď mluv ty," kývl jsem hlavou směrem k němu, ale prozatím mi bylo odpovědí jen probodávání pohledem. Opravdu byl útěk s Bertem to nejlepší? Vždyť vždy když si myslím, že vím co udělá, udělá pravý opak.
,,Musíme zjistit, kam se půjde. Spíš v jakém pořadí. Každý rok se chodí po stejných místech, jen musíme zjistit mezery kde by se dalo vypařit." Bert mluvil zase tak vyrovnaně, jako by byl dospělý. "Že jsem vyrůstal u babičky, která mi dovolila jen číst knížky?" Vybavila se mi jeho slova, když tenkrát v jídelně vybuchl. Nejspíš z knížek vzal všechna ta slova co uměl tak skvěle používat. Všechno jsem mu odkýval, přeci jen, moje zkušenosti s něčím takovým byly nulové a tak jsem se rozhodl poslouchat Berta. Buď se nám to povede a co bude dál se uvidí až potom, nebo se to nepovede a my na tom budeme stejně jako teď. Tak proč to nezkusit?

Oznam.

15. ledna 2008 v 23:59 | drusyla |  →About blog & authors←
Takto.Chcekovala som to a myslím ze YOU ASS ARMY je na blogu najkomentovanejší článok,ale je to iba preto že sme si z komentovania spravili niečo ako icq 7 :-D okrem toho sa chystá slovenský zraz a tam je veľa dohadovania,takže:
Kto by mi chcel čokoľvek napísať alebo proste len mať kontakt na drusylu z forbiddenu....
moje ICQ je 410-651-131
páááááááááááááááááááááááááááááááááč

Menší info

13. ledna 2008 v 20:43 | Z. |  →About blog & authors←
Ták lidi, vim, že tu ode mě dlouho nic nepřibylo a asi ještě chvíli nepřibyde. No tady vám to tak nějak shrnu.
Tenhle týden tu ode mě nic nečekejte, protože je nabytej jako snad nikdy. Vážně toho teď mám strašně moc, nejen ve škole. Z Memories mám napsanej kousek, ale celý kapitole se to ještě nepodobá, ale myslim, že o víkendu tu pokráčko bude určitě, nejak to v tom týdnu dám dohromady. Myslim, že mě napadlo pár věcí na Real enemies...or not, takže se možná dočkáte po pauze pokračování, ale to neslibuju. Doučování jsme začali psát s jajami, jsme tak v půlce kapitoly a na řadě jsem já, takže se to pokusim splácat dohromady taky v nejbližší době. Jo a ještě se mi v hlavě honí jeden nedomyšlenej nápad na možná jednorázovku, možná něco delšího, takže to budu zatim probírat jen v hlavě ve volných chvílích ve škole a až bude čas a budou pokračování ostatních příběhů, pustim se do toho.
To je zatim vše a moc vám děkuju za podporu!
Z.

Memories - V.

2. ledna 2008 v 3:12 | Zuziky |  Memories
Lidičky, máte tu další díl. Omlouvám se předem, jestli nějaká věta třeba nebude až tak úplně gramaticky správně a za menší překlepy jestli tam jsou, ale dopsala jsem to před chvilkou (což znamená asi kolem 3:00 a opravdu už se mi nechce to po sobě číst a opravovat. Thanx.
26.9.1997
Další den, další kapitola mého života tady. Po chvilce rozkoukání jsem zjistil Bertovu obvyklou činnost. Koukání z okna. Cítil jsem se klidný když se zatím nestalo nic zvláštního. Jenže se mělo stát. Moje myšlenky se probraly a mě všechno zase došlo. Dnes půjdeme nejspíš přemlouvat jednu ze zdejších "tet", aby mohl Bert jet na výlet. Jak obyčejná věc, jen kdyby nebylo v plánu to co mi včera svěřil Bert. Jenže najednou jsem začal přemýšlet. Jestli mám pak svůj veškerý čas trávit s Bertem, nesmím z něj mít strach. Přestože jsem si nalhával jak jsem klidný, pořád mě od Berta něco odrazovalo. Pořád mě utlačoval pocit, že v sobě něco skrývá a já se toho neznáma uvnitř bál.
,,Kolik je hodin?" zeptal jsem se na tak prostou otázku a čekal Bertovu zašifrovanou odpověď.
,,Čtrvrt na osm," zněla jeho odpověď, která mě překvapila. Snad bych byla radši dál luštil jeho hádanky. Snaží se snad se mnou mluvit jinak po tom, co mi svěřil včera? Ať už to bylo jakkoliv, musel jsem se opět smířit s tím, že Berta neznám a asi bude složité ho poznat.
Převalil jsem se na bok a za okamžik jsem si sedl a promnul ospalé oči.
,,Budeš se dneska ptát na ten… výlet?" Kontroloval jsem každé slovo co vypustím z úst.
,,Jo." A zase ticho. Nevěděl jsem jak ho prolomit a tak jsem radši mlčel.
,,Máš strach, Gerarde?" zeptal se tak klidným hlasem a poprvé řekl moje jméno.
,,J-jo. Obrovskej strach. Berte, musím ti něco říct. Teda, zeptat se." Najednou se objevil ten obří knedlík v krku a pocit, že musím mluvit, že mu musím všechno říct. Jedna část mě se bála zeptat se i na primitivní neosobní otázku, ale ta druhá se chtěla vyptávat a chtěla Berta poznat. Nevím proč jsem tenkrát poslechl tu druhou část svého já.
Potlačuji v očích ten pálivý pocit než přijde moře slz. Držím v ruce maličkou zmačkanou fotku. Ale ten obličej na ní mám před očima každý den. Každou minutu, vteřinu. Mastné vlasy a nepatrný úsměv. Jak moc mi chybíš. Líbám opatrně fotografii a svírám jí znovu a znovu ve zpocené dlani. Vrať se, prosím!
,,Povídej," pronesl jakoby k nějakému tvorovi tam za oknem, ne ke mně. A asi to tak bylo i lepší, mohl jsem se tak víc soustředit na to, co říkám.
,,Víš, jestli všechno vyjde," nasucho jsem polkl ,,rád bych se s tebou cítil v pohodě. Chtěl bych o tobě něco vědět. Ne jaký jsi měl prarodiče nebo co se stalo s rodičema. Chci vědět co rád jíš, co čteš, jakou máš rád hudbu, co se ti líbí za barvu. Chci se cítit jako tvůj kámoš." V ten okamžik jsem se cítil jakoby ze mě spadl obrovský kámen úlevy. Všechno jsem řekl a měl jsem pocit, že jsem to i vhodně podal. Nemohl jsem potlačit úsměv na rtech.
,,Oukej," nadechl se Bert a nečekaně rychlým pohybem přešel k mojí posteli. Sedl si vedle mě a začal mluvit. Nemohl jsem spustit oči z jeho rtů a nemohl jsem přestat naslouchat každému slovu co řekl.
,,Miluju černou barvu. Miluju tmu. Je to můj úkryt před světem, chápeš? Jako malý kluk jsem miloval hranolky. Jen hranolky s kečupem. Neměl jsem je od doby, kdy zemřela Marta. Byla tu jako chůva. Jako chůva všech dětí a já si jí oblíbil. Mám pocit, že ona mě taky. Vždycky mi koupila hranolky a přišla s nimi za mnou. Měl jsem jí moc rád. Jenže byla stará a měla rakovinu. Odešla," nastala malá chvíle odmlky, ale za chvíli se nadechl a k mému údivu dál pokračoval. ,,Miluju obrazy Victorie Francés. Poslouchám rockovou hudbu, má v sobě něco, co mě drží nad vodou. Tak, a teď víš všechno. Jseš překvapený, Gerarde. A já ti děkuju," zakončil jeho vyprávění a já opravdu prožíval ten nejvyšší stupeň překvapení. Asi jsem moc dlouho civěl, protože jsem si všiml lehkého úšklebku na jeho rtech.
,,Já děkuju tobě," řekl jsem jeho směrem a najednou jsem se cítil mnohem líp. Teď už jsem nepochyboval o tom, že chci s Bertem dokonat to, co on minule nedokončil. Moc jsem ho chtěl obejmnout, ale dostalo se mi jen prudkého odstrčení.
,,C-co-" nestačil jsem dopovědět a Bert už byl zase na svém místě u okna.
,,Tohle nedělej, Gerarde."
,,P-proč-"
,,Prosím. Jsem zrůda."
,,Zrůda? Co to povídáš?" nemohl jsem uvěřit tomu incidentu, který tu právě proběhl. Zase jsem cítil, jak se od něj vzdaluji. Po neskutečně dlouhém tichu zase promluvil.
,,Jsem gay. Což tady znamená odsouzen k věčnému zatloukání nebo k posměchu." Dostalo se mi jeho vysvětlení slova zrůda, ale já, ač jsem se jakkoliv snažil vysvětlit si své myšlenky, jsem nenašel jediný důvod odsuzovat ho pro tohle.
,,Berte ale, mě tohle vážně nevadí," snažil jsem se ze všech sil uklidnit ho. Nastala další dlouhá odmlka.
,,Díky," řekl trochu chraplavý hlas a já už se teď neostýchal s obejmutím. V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem v Bertovi nenašel jen kamaráda, ale i něco jiného, zvláštního, co jsem ještě nikdy předtím neznal. Každopádně, ať to bylo cokoliv, líbilo se mi to a nechtěl jsem to ztratit.