Pálte s reklamami do análneho otvoru!!!

Prosinec 2007

Happy new year!!

31. prosince 2007 v 17:48 | Z.&jajami&Drusyla |  →About blog & authors←
Dneska je poslední den roku 2007. Tady jsme se pokusili se s nim tak nějak rozloučit…
Z. - Tak, přišel čas rozloučit se s dalším rokem. S rokem 2007. Nevím jak pro vás, ale pro mě to byl docela přelomovej rok. Rok koncertu MCR, rok radikálního rozšíření waycestů, frerardů apod. Poznala jsem strašně moc skvělých lidí a některý z nich i osobně, za což jsem moc moc vděčná, mám vás neskutečně ráda. Poznala jsem MSI, díky Gerardovi (omlouvám se těm kdo je nemaji rádi, ale musim to sem napsat). Poznala jsem (i když ani ne osobně a některý ani ne přes icq či něco podobnýho) spoustu talentovaných autorů, spoustu úžasných blogů. Jsem ráda, že jsem tenhle blog založila, že jsem si přečetla první waycest, že jsem přišla na waycest forum (když ještě existovalo). Chtěla bych poděkovat tomu, kdo poprvé napsal něco aspoň podobnýho waycestu. Chtěla bych poděkovat MCR (i když si to nepřečtou, ale to je jedno). Vám všem tedy ještě jednou MOC DĚKUJU a doufám, že za rok sem a na všechny blogy co mám ráda budou přibývat pořád další příběhy.
Jajami- ano ano….je to opravdu tady..ten úžasnej rok, kdy jsme si všichni (co to čteme) uvědomili, co doopravdy máme rádi. Miluju hudbu a když slyším MCR tak miluju i ty lidi, které jsem poznala. Mám vás všechny ráda. I když si to někteří neuvědomujete, ale je to tak. Nechci se opakovat po Zuzce, ale všechno co ona napsala je pravda. Já vím, že moc toho nepíšu(na takový věci nejsem, protože pak se citím smutná), ale stejně děkuju všem. A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2008!!!!!!!!
Drusyla - No. Vopred sa ospravedlňujem za obsah môjho odstavca, ktorý bude možno trochu nenormálny, nakoľko ho píšem o 4:39 ráno. Nemôžem za to, že až teraz som si spomenula. Keď si spomínam na rok 2007, spomeniem si na pár pekných vecí. Napríklad…..niekedy na jar alebo v lete 2007 mi ktosi povedal, že MCR je dobrá kapela. Potom som prišla na to, že je to pravda. Cez letné prázdniny som objavila na akomsi blogu waycest a strasne som sa na nom smiala…..s odstupom času si spomínam, že vlastne nebol najlepší. No nevadí. Povedala som kurva princeznej, nech si tú úchylinu prečíta a ona mi na moje obrovské rozhorčenie oznámila,ze takéto veci majú aj svoj blog. Potom som sa zrazu našla, jako sedím za compom a píšem Anjela v čiernom. Myslela som si že mi preskočilo :-D no a keď som na forbiddene uvidela oznam o konkurze na spolumajiteľku, neváhala som ani sekundu…..ale priznávam že som sa chvíľu nechala prehovárať kurva princeznou :-D. Takže…..ďakujem že stem a medzi seba prijali, ďakujem všetkým čo moje veci čítajú….ďakujem Bohu za MCR a ďakujem tomu človeku ktorého napadlo napísať prvý waycest. A aby som bola originálnejšia, dám si predsavzatie....v roku 2008 chcem napísať frikeyho,napísať nejakú vtipnú story, ušiť krstnú košieľku pre gitaru kurva princezny, schdnúť 10 kg (aby som mohla priberať) a……to stačí. Šťastný nový rok. (a pre Boba: happy birthday)
Všem co navštěvujete tenhle blog přejeme do roku 2008 hodně štěstí, zdraví, těm co taky píšou spoustu nápadů a těm co čtou, ať zůstanou věrní waycestu, frerardu apod. A vy co dneska oslavujete, nepřežeňte to! S tímhle rokem je těžší se rozloučit než s kterýmkoliv jiným, ale doufáme, že ten následující rok bude alespoň tak dobrý, jako tenhle. Tak sbohem roku 2007!
Z.,J.,D.

Doučování I.

30. prosince 2007 v 23:31 | Z. |  Doučování
Tak lidi, potřebovala jsem se nějak odreagovat, takže tady je jedna jednorázovka, žádná extra zápletka, ale snad některý z vás i přesto potěší:) Tak čtěte a komentujte, díky:) p.s.-kdyby blog.cz fungoval, měli byste to tu už asi před třema hodinama, už mě začínaj štvát.
Nemohl jsem se na nic soustředit, nešlo to. Právě jsem čekal až zazvoní zvonek a ve dveřích se objeví Frank. Byl o devět let mladší, musel mě vidět jako toho starýho chlápka z vedlejší ulice. Já ho ale viděl.. poněkud jinak. To, že jsem na kluky o mě věděl každý, ale to, že si skoro každý večer představuji Franka ve sprše, už věděl málokdo. Tedy, vlastně jsem to věděl jen já. Pozoroval jsem ho z okna když šel ze školy, když šel nakoupit, když se jen tak coural po ulici. Podle toho, co jsem viděl, moc přátel neměl, tím jsem si ale jistý být nemohl. Vlastně ničím, kromě toho, že má dokonalou postavu a o tváři ani nemluvím.
Dnes ale přišel ten den, kdy s ním budu muset mluvit a kdy u mě bude tak zatraceně blízko. Měl totiž přijít na doučování. Matematika mi nikdy problémy nedělala, ale v jeho přítomnosti asi nebudu schopný vypočítat ani příklad ze třetí třídy. Mluvil jsem zatím jen s jeho rodiči, s Frankem ještě nikdy. Nejspíš ve mně viděli rozumného, dospělého muže, který naučí jejich synka matematiku. Myslím, že je nenapadlo, že tenhle muž se každý večer dělá při představě jak sténá jejich syn. A zrovna tohle bych chtěl zatraceně moc zjistit.
Pomalu jsem se zase začal oddávat mým představám a cítil jsem těsno v kalhotech, chtěl jsem si rozepnout pásek, ale v tom jsem uslyšel zvonek. Trhnul jsem sebou, zvedl jsem se a zhluboka se několikrát nadechl. Šel jsem ke dveřím a otevřel.
Přede mnou stál ten nádherný kluk, upíral na mě pohled, který jsem ještě nikdy takhle zblízka neviděl. Jednu chvíli jsem myslel, že omdlím.
,,Dobrý den pane Wayi," řekl tak hlubokým hlasem, že jsem se až lekl. Byl docela malý a ten hlas mi k němu nějak nepasoval. Přesto byl ale krásný.
,,A-ahoj, Franku." V tu chvíli mi došlo, že mi vyká, páni. ,,A tykej mi prosím, jsem Gerard," podal jsem mu ruku a on jí pevně stiskl. Uch, ta jeho ruka by se hodila někam jinam… No tak Gerarde!
Usadil se v křesle, asi jediný pokoj, kde bylo v tuhle chvíli tak nějak uklizeno, a kde by se nemohl vyděsit z mých depresivních obrazů.
,,Tak začnem?" vytrhl mě z mých úvah, trochu jsem sebou škubl. Zase ten jeho hlas, jak by asi zněl, kdyby sténal moje jméno?
,,Jo, jistě. Dojdu si pro věci," prohlásil jsem a odešel do druhého pokoje pro desky s matematikou. Zdálo se mi to, nebo mi koukal na zadek? Prudce jsem se otočil a spatřil Franka s upřeným pohledem mým směrem. Lekl se, zatřepal hlavou a zčervenal. Že by?
Vrátil jsem se a sedl si naproti Frankovi.
,,Začneme," řekl jsem s začal jsem se prohrabávat v nějakých papírech, stejně tohle nemělo cenu, každý pohled na něj odváděl moje myšlenky na cokoliv jiného, jen ne na učení.
Deset minut jsme počítali jeden příklad, Frank se usmíval, ale to mě dohánělo k šílenství.
,,Dáš si něco k pití?" Musel jsem od něj na chvíli vypadnout, měl jsem pocit, že jinak asi vybuchnu, cítil jsem uvnitř napětí jako ještě nikdy.
,,Jo, díky. Neměl bys něco…" Podíval se na mě prosebným a trochu uličnickým pohledem. No jistěže bych měl něco ostřejšího, ale mě už teď asi stačí jeden lok a vrhnu se na tebe chlapče.
,,Jo jasně," odsouhlasil jsem mu asi tu největší blbost a šel jsem do kuchyně. Popadl jsem vodku, viděl jsem jí jako první a vzal jsem celou lahev do obýváku.
,,Jejda, skleničky," protočil jsem oči a otáčel se, abych pro ně mohl zajít.
,,Nevadí, napijem se s flašky," usmál se Frankie a vytrhl mi jí ruky.
Za chvíli už byla půlka vodky pryč a já jsem si neodpustil otírání se o Franka. Pod stolkem jsem mu přejížděl rukou po noze, nebránil se, jen se chechtal.
,,No tak, Gerarde, já vím co chceš, tak dělej!"
Ou, tohle jsem nečekal. Kdybych byl střízlivý, asi by to se mnou seklo, teď jsem ale střízlivý nebyl. Natáhl jsem se přes stůl a chytl jsem jeho hlavu do dlaní. Nečekal jsem a proklouzl jazykem mezi jeho rty, vydechl mi do pusy.
Věci kolem se najednou zdály tak rychlé a přitom tak pomalé. Všechno se točilo a já byl uvnitř toho kolotoče, s Frankem. Cítil jsem každou část jeho těla, jeho stehna, malé ruce, hruď otírající se o mou, jeho řasy. Pohyby se zrychlovaly, dokud se Frank se slastným výkřikem nesesunul na pohovku.
,,Bože," vydechl prudce a na jeho tváři hrál jemný úsměv. Najednou jsem měl pocit, že je střízlivý, až moc.
,,Frankie to bylo.."
,,Jo," zašeptal, i když jsem ještě nedopověděl.
,,Sakra. Už je tolik hodin," prohlásil trochu zklamaným tónem.
Během chvíle jsme se oba oblékli a ještě chvíli seděli na gauči. Teď jsem se cítil… božsky. Zvonek mě ale vytrhl z odpočívání na Frankovo rameni. Po cestě jsem si pro jistotu dal do pusy žvýkačku, ona vodka s dechem udělá dost. Málem jsem vykřikl když ve dveřích stála paní Ierová. Frankova matka. Modlil jsem se, aby Frank z pokoje nezakřičel něco, co by neměl.
,,Víte, měl tu být ještě deset minut, jestli tuším správně, ale jedeme k jeho babičce, vezmu si ho už teď." Usmívala se na mě a já jsem se v duchu musel smát. Kdybyste jen věděla co váš synáček…
,,Mami," trochu se za mnou zalkl Frank.
,,Jedeš k babičce," oznámil jsem mu a měl sto chutí se začít smát, trochu úlevou že už nás nic neprozradí. Frank stál těsně za mnou a já už chtěl jít do obýváku, donést mu jeho věci, ale zarazila mě paní Ierová.
,,Takže, pozítří může přijít znovu? Další doučování mu jen prospěje."
,,Jistě," pronesli jsme oba dva současně a já jen ucítil jemné plácnutí na mé zadní části těla…

Memories - IV.

29. prosince 2007 v 23:58 | Zuziky |  Memories
Snažil jsem se nevnímat pohledy celé jídelny a odešel jsem k sobě do pokoje. Tohle je asi ta situace, kdy by mi někdo měl říct "zamysli se nad sebou". Jenže já nevěděl jak. Seděl jsem na posteli a připadal jsem si, jako ten nejzoufalejší člověk na světě. Asi jsem nebyl od pravdy daleko.
Najednou se ale ozvaly trochu rozvrzané dveře. Dovnitř nějaká ruka strčila Berta a ten mi, jako obvykle, nevěnoval jediný pohled. Věděl jsem, že musím něco říct, jenže se mi najednou zauzloval jazyk. Bert si sedl na postel a zase koukal z okna. Ten pohled už musel znát nazpaměť. Přesto vypadal, jakoby ho to neskutečně zajímalo. Přeci jen jsem někde našel slova.
,,Berte, promiň. To v tý jídelně.. Zvoral jsem to, omlouvám se." Mluvení najednou nebylo tak strašné, horší bylo to ticho potom.
,,Jasně," odpověděl Bert a já si tedy začínal zvykat na jeho styl odpovědí. Jak moc jsem se chtěl dostat do jeho světa..
Celé odpoledne jsem strávil na posteli koukáním na jeden z plakátů na stěně. Na straně Berta, samozřejmě, kde já bych vzal plakát. Byla na něm jakási dívčí postava, ale působila depresivně. V ruce držela malé koťe a já jsem z toho plakátu nemohl spustit oči. Proč ho nepoužít ke konverzaci? Společný program je až večer, dnes je prý neděle. V tu chvíli mi došlo, že jsem ztrácel pojem i o dnech.
,,Hezkej plakát," pronesl jsem do ticha, které náš pokoj ovládalo každý okamžik. Nečekal jsem nějakou reakci. Bert se ani nepohnul.
,,Vážně se mi moc líbí, jen je trochu depresivní," pokračoval jsem v monologu. Ticho. Ani hláska. Jeho hlas se ozval až po dlouhé chvilce odmlky. Pootočil se, ale pořád se koukal z okna, na mě ani jeden pohled.
,,Victoria Francés," řekl jeho sametovým hlasem. Měl jsem radost, že vůbec promluvil, jenže mi zase sebral všechny možnosti jak zareagovat. Vydal jsem ze sebe jen něco jako souhlasící zabrblání a dál se věnoval pozorování pokoje.
Nezadržitelně se blížila hodina večeře a já jsem dnes už podruhé cítil hlad. Tohle jsem dřív neznal. Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jestli půjdu dolů do jídelny už teď nebo až za chvíli, přesně na čas, se ozval zase ten hlas.
,,Jdu dolů. Jdeš taky?" zeptal se a já jsem pocítil známky normální konverzace. Toho bych měl využít.
,,Jo, jdu. Nevíš co je dneska k večeři?" Na pár vteřin jsem si připadal jako na základce, těsně před skončením vyučování. Jenže tohle byla pěkně dlouhá základka bez naděje návratu domů.
,,Říkají tomu kuře. Jenže je to nejspíš jen další mršina sebraná na okraji silnice. A která nejspíš dlouho hladověla." Mluvil tiše a já se snažil soustředit na každé jeho slovo a objevit třeba známky humoru. Jenže jsem netušil, jestli by bylo na místě zasmát se. Proto jsem radši mlčel. Jen jsem kývl a popadl slabou mikinu.
25.9.1997
Uběhlo pár dní. Dnes byl pátek. Seznámil jsem se se zdejším "chozením do školy", se zdejšími povinnostmi a lidmi. Myslím, že většina si tu na mě zvykla. Ovšem člověk, kterého jsem chtěl nejvíc poznat se ode mě držel pořád dál. Proč bych taky já měl být výjimka? Je pravda, že jsme pokročili v obědvání. Když jsem přišel za ním do "jeho obědvacího pokoje", jak jsem si ho nazval ve své hlavě, nic nenamítal.
Dnes to nebylo jinak. Ráno jsme prohodili pár nesmyslných frází a ani jsem se nenadál, už tu byl čas oběda. Prošel jsem zase těmi oprýskanými dveřmi a posadil se na druhou stranu místnosti. Bert měl vždycky místo u okna. V každém pokoji. A já mu v tom nebránil. Já měl výhled na něj.
,,Berte," začal jsem jako obvykle naši strohou konverzaci já.
,,Ano?" reagoval, jako vždy, tím jeho zvláštním hlasem. Bylo v něm něco, co jsem ještě nikdy u tak mladého kluka neslyšel, ale moc se mi to líbilo.
,,Víš, slyšel jsem něco o tom výletu. Jenže jsem nestihl podrobnosti. Nevíš, kam se přesně má jet a co se tam bude dít?" zeptal jsem se docela obyčejně a ani jsem si nemusel nic vymýšlet, jaká úleva, protože jsem opravdu nevěděl o co tam půjde.
,,Asi dvě míle odtud. Jezdí se tam pořád. Nikam jinak nás nevezmou. Na to by sis měl zvyknout. Muzeum, oběd, chvilka vycházky na pár metrech čtverečných a odjez domů. Nic, na co by ses měl těšit, vážně." Dostal jsem odpověď, ve které nebyla slyšet ani sebemenší špetka zájmu nebo vzrušení. Už jsem chtěl poděkovat, jenže než jsem se stihl nadechnout, ještě mě přerušil Bert.
,,Ale já tam nejedu."
,,Proč?"
,,Nesmím. Tam, jedině tam se dá utéct z tohohle vězení, víš? A já to zkusil. Jenže jsem byl sám, za dva dny mě našli. Kdyby byl někdo se mnou, možná by to vyšlo. Jenže ne. A teď už se bojí. Bojí se, že by se mi to tentokrát povedlo." Páni, tolik se přede mnou Bert ještě neotevřel. Tedy, když nepočítám jeho záchvat vzteku. To je to tu vážně tak ubíjející? Nelíbilo se mi tu, ale když se Bert odhodlal k něčemu takovému… Najednou jsem dostal strach. Z toho, jak to tu bude za pár týdnů, měsíců, let… Co když tu jednoduše zcvoknu? Co když je to tu jako vězení, jak to označil Bert? Co pak? Nechám se tu zničit? To ne.
,,Berte? Myslíš, že by se ještě dalo nějak zařídit, abys mohl jet na ten.. výlet?" zeptal jsem se a tentokrát se Bert poprvé otočil a podíval se mi do tváře.
,,Možná. Ale jestli tam pojedu, přísahám, že pak už mě nenajdou. Nikdy. Ale ty už teď všechno víš. Půjdu se snížit k tomu přemlouvání, abych mohl jet, jedině když do toho půjdeš se mnou. Tak co?"
Najednou jsem cítil uvnitř neskutečné chvění, najednou jsem měl v hlavě neskutečný zmatek, nevím co to ve mně tenkrát zvítězilo, ale z mých popraskaných rtů vyšlo jen jedno slovo.
,,Ano."

Miracle

24. prosince 2007 v 12:00 | Z |  →Jednorázové stories←
Nevim jestli ta story vůbec dává smysl, ale prostě to byl takovej nápad. Tak prosím komentujte :)
Jako každý rok, je tu Štědrý den.
Jako každý rok sedím u stolu a čekám.
Na co?
Možná na zázrak.
Nic jiného mi nezbývá.
Jsem sám a lidé co jsou sami můžou už jen doufat a čekat.
Odešel jsi a nechal mě tu.
Víš jak je to těžké?
*
Okno se najednou pootevřelo.
Nevěděl jsem co se děje, ale necítil jsem se ohrožený.
Venku začal padat sníh.
Záclona se pohnula a donutila mě vstát.
Chtěl jsem zavřít okno, ale sněhové vločky dopadající na mou tvář mě přiměly zůstat a koukat na ten bílý zázrak.
A ty jsi tam najednou byl.
Možná jsem blázen, ale viděl jsem tě.
Sněhové vločky hladily tvou jemnou tvář, ze které jsem si pamatoval každý milimetr.
Usmíval jsi se, vím jistě že jsi se smál.
Ten úsměv, který jsi mi už tolikrát věnoval zase patřil jen mě.
,,Miluju tě."
Tak zněla slova, která jsem jako omámený blázen pronášel do chladného vánočního vzduchu.
Ještě jeden malý úsměv a ty jsi se znovu ztratil.
Zmizel jsi stejně jako jsi přišel.
Tvou malou tvář zahrnuly bílé poletující vločky.
Najednou jsem byl zase sám.
Ale jinak.
Ty jsi tu byl.
I kdyby mě druzí považovali za blázna, já věděl, že jsi tu byl.
Viděl jsem zase tvé ořechově hnědé oči.
Dovolil jsi mi ještě na chvíli být šťastný.
*
Sníh už najednou nepadal tak moc.
Jen se lehce vznášel ve vzduchu.
A já teď věděl, že zázraky se dějí.
Stačí věřit.

Veselé Vánoce!!

23. prosince 2007 v 2:07 | Z. |  →About blog & authors←
Tak moji milovaní, zase jsou tu Vánoce. Na tomhle blogu vlastně první a hned je můžeme slavit s takovým úspěchem. Chtěla bych vám moc poděkovat za každou vaší návštěvu tady, za každý komentář. Vždycky když sem dám nějakou novou story, nemůžu se dočkat až se podívám na vaše komentáře. I když jsem na tom nebyla nejlíp, tenhle blog byl jednou z věcí, která mě jak se říká "držela nad vodou". Protože vim, že tady jsou lidi, kteří se někdy cítí stejně jako já.
Ale dost o mě:)
Vy všichni si koukejte pořádně užít svátky a volno. I když někteří a myslim že většina v rodinném kruhu (jako já), užijte si Vánoce.
Nevím, co bude za rok, ale byla bych neskutečně ráda, kdybychom tu s tímhle blogem a vámi byli.
Kdyby si tohle mohli přečíst MCR (sice nepřečtou, ale stejně to sem napíšu), poděkovala bych jim za to, že vůbec existujou. A pak těm, kdo začal s waycesty a frerardy apod. Díky tomu jsem poznala spoustu skvělých lidí a když už jsem u toho tak i MSI a Lyn-Z, která je vážně úžasná. Když už to vezmu jen z těch nejbližších lidí, nebýt waycestů, neznala bych třeba jajami, Pip, Magdu, Sůvičku, Drusyl a spoustu dalších.
Takže šťastné a veselé moji milí úchylníXD

Memories - III.

16. prosince 2007 v 20:47 | Zuziky |  Memories
21.9.1997
Po včerejším obědě, kdy nastalo jen hloupé ticho a následoval probrečené odpoledne v pokoji jsem neměl chuť vylézt z postele. Ovšem musel jsem. Věděl jsem, že mě čeká hodně věcí, ale ani do jedné z nich se mi nechtělo.
Otočil jsem se na druhý bok, tak, abych viděl na postel, kde ležel Bert. Tedy alespoň jsem si to myslel. Lekl jsem se když jsem ho tam neviděl. Otevřel jsem oči, abych se rozhlédl po místnosti.
,,Vzbudil ses brzy," pronesl, až jsem nadskočil. Až v tu chvíli jsem si všiml, že stojí u okna a kouká se ven.
,,Jak dlouho jsi vzhůru?" zeptal jsem se ještě trochu chraplavým hlasem.
,,To je jedno. Dnes je chladno. Bude asi pršet, je to cítit ve vzduchu." Mluvil tiše, ale já jsem jeho slova vnímal moc dobře.
,,Říkali, že moc nemluvíš. Ale teď se mi to zdá spíš jako opak," namítl jsem na jeho slova.
,,Moc lidem věříš. To se nevyplácí," odvětil a já měl zase pocit, že nemám co říct.
Odhodil jsem ze sebe deku a promnul si pořádně oči. Bert měl pravdu, venku bylo šero, přestože hodiny ukazovaly 7:30.
,,Jdu na snídani. Do jídelny už trefíš, tak tam přijď," řekl Bert mým směrem, ale na mě se nepodíval.
,,Dobře." Moje reakce zněla spíš jako odseknutí, ale nemyslel jsem to tak. Poté Bert zmizel ve dveřích a já jsem se mohl převléct a udělat ze sebe člověka. Tedy, alespoň trochu.
,,Dobré ráno," pozdravila mě Jane a já její slova uvítal. Alespoň někdo tady mluvil jasně.
,,Moc dobré ne, ale díky," zareagoval jsem po chvíli odmlky. Chtěl jsem si dojít pro tác a nandat si něco k jídlu, ale ještě předtím mě Jane zastavila.
,,Gerarde, až se najíš, přijď za mnou. Ty dveře vpravo jsou ke mně. Dobře?"
,,Jasně," odpověděl jsem a konečně vyšel k výdeji jídla.
Na mém talíři přistály dva toasty a kelímek s pitím. Tedy aby se rozumnělo, tyhle toasty nebyly takové, jaké znáte z amerických filmů. Jen dva milimetrové plátky chleba, jestli se té věci tak dalo říkat a mezi tím jakási pomazánka. Ale na Jídelním lístku stálo toast.
Hledal jsem volné místo, ale vlastně jsem se taky rozhlížel, kde je Bert. Před chvílí sem šel, musí tu někde být. Jenže ať jsem se rozhlížel jak jsem chtěl, neviděl jsem ho. Došel jsem tedy k nějaké holčičce, mohlo jí být odhadem tak jedenáct. Měla delší zrzavé vlasy stažené do dvou culíků. a modré oči jí zářily už zdálky.
,,Ahoj, prosímtě, nevíš, kde je Bert?" zeptal jsem se a zpozoroval její překvapený obličej.
,,Myslíš Berta McCrackena?"
,,Ano."
,,Nikdy nejí tady v jídelně. Teda, včera tu s tebou byl poprvý. Jinak si jídlo nosí támhle," mávla rukou k oprýskaným dveřím.
,,Aha, díky," poděkoval jsem a místo otázky co je za těmi dveřmi jsem už chtěl vyrazit za ním. Zastavil mě ale její jemný hlásek.
,,Počkej. Ty se s nim bavíš?" zeptala se užasle, jako kdyby to bylo něco nadpřirozeného.
,,No, vlastně ještě ho moc neznám, ale jo, proč ne," odpověděl jsem a pozoroval její pihovatou tvář.
,,Jo aha. No, je divnej. S nikym tu nemluví a když mluví, nerozumím mu," řekla mi ještě a já jí teď chápal. Jenže já Bertovi chtěl rozumnět. A moc.
,,No, tak ti děkuju. Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se ještě než jsem odešel.
,,Megan," zasmála se a já jí úsměv oplatil. Třeba to tu přeci nebude tak příšerné.
,,Já jsem Gerard," představil jsem se a když na mě s plnou pusou kývla, rozhodl jsem se jít za Bertem. Byl jsem trochu nervózní, z neznáma co se skrývá za těmi dveřmi, z Berta jak bude reagovat, jaký vlastně je, vždyť ho neznám.
Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédl, jestli mě upřeně nepozoruje některá z žen, kterým bych tu měl říkat teta. Nikde nikdo a tak jsem opatrně zaklepal na dveře. Kromě odpadnutá dalšího miniaturního kousku nátěru na dveřích se nic neozvalo. Proto jsem vzal za kliku a otevřel. Asi jsem čekal jakýsi kutloch, kde bude všude prach a nějaká ta krysa v rohu a někde v malém okýnku Bert. Ale tak to nebylo. V místnosti stál stůl, kterému bych odhadoval tak sto let. Byl z tmavého dřeva, takový, jaké jsem znal ze zámků. Podlaha sice byla zaprášená, ale dalo se to porovnat s mým bývalým pokojem. Na druhé straně místnosti stála postel, docela obyčejná, jen kus dřeva a matrace. Na ní Bert a jediné co z mých tušení bylo správné, seděl u okna. Ale to okno bylo velké a ten výhled, páni. Spousty stromů a někde v dálce město, ale asi jsme byli dost oddělení od civilizace.
,,Co tady děláš?" zeptal se po chvíli mého užaslého civění Bert. Zase se ale neotočil.
,,Já… chtěl jsem si s tebou aspoň trochu rozumět, když spolu budeme bydlet. Chtěl bych tě poznat a řekli mi, že tady budeš. Teď mě asi vyhodíš ven, ne?" zakončil jsem svůj proslov otázkou a čekal jsem.
,,Ne. Megan, viď?" Byl jsem pořád v šoku z toho jak mluví. Každého si od sebe drží dál. Proč bych nemohl být první, kdo tu bariéru překročí?
,,Jo, Megan. Ale říkala, že se s ní moc nebavíš. Vlastně s nikým. Mám pocit, že ty tu znáš každýho a tebe nikdo. Kromě toho, že ti mám říkat Bert a že nejíš v jídelně o tobě taky nic nevím." Mluvil jsem asi hlasitěji než jsem chtěl. Ale to co udělal Bert mě přeci jen vyděsilo. Talíř, který ještě před vteřinkou držel křečovitě v ruce putoval velkou rychlostí do kouta místnosti a já jen koukal na maličké střípky, jak se rozlétávají daleko od sebe.
,,A co chceš vědět? Co? Že mi rodiče umřeli, když jsem byl mimino? Že jsem vyrůstal u babičky, která mi dovolila jen číst knížky a nic jinýho? Žádný kamarády? Že sem zdrhnul a našli mě na ulici v hromadě krabic a šoupli mě sem? Hm? Do prdele to mám ale zajímavej život, co? S tim bych se mohl chlubit všude kam vlezu, nemyslíš?" Bertovo hlas už nebyl ten tichý, skoro neslyšný. Šla z něj hrůza, ale taky zoufalství. Z očí mu tekly slzy, ale tvář se mu dařilo udržet ve vzteklé grimase. Bylo mi ho neskutečně líto, ale zároveň jsem měl hrozný strach. Teď může udělat cokoliv.
Jenže v tu chvíli se dveřmi přiřítila jedna z vychovatelek a s nějakým chlápkem popadli Berta, jako kdyby to byla běžná záležitost. Stál asi deset centimetrů od jeho tváře.
,,Promiň," zašeptal jsem a to slovo jsem myslel smrtelně vážně. Véc než kdy jindy a že už jsem se omlouval hodněkrát. Bert neodpověděl. Nechal se vytáhnout před zraky celé jídelny někam pryč. Někam, kde jsem to ještě neznal, ale možná už k tomu nemám daleko.

Memories - II.

11. prosince 2007 v 18:35 | Zuziky |  Memories
2.kapitola
Tak je tu další díl. Zatím jsme pořád tak nějak v úvodní části, v týhle story toho plánuju ještě hodně. Doufám, že se bude líbit.Koukám, že spolumajitelky jsou teď taky aktivní, tak jste snad spokojeníJ.
,,Prosím," pokynul Brendon rukou do dalších, tentokrát už poměrně menších dveří. Tahle místnost nebyla tak velká. Stála v ní jen malá lavice, kam se mohli vejít maximálně tři lidé a před ní bylo malé okénko, které jsem si pamatoval jen z banky. V něm byla vidět tvář s jemnými rysy, nějaká mladá paní. Už za okamžik jsem zjistil, že i hlas se hodí k jejímu vzhledu.
,,Koho mám tedy ohlásit?" Podívala se nejdřív na mě, pak na Brendona.
,,Gerard Way," slyšel jsem zvuk svého jména.
,,Dobrá. Tak tu tedy počkejte," oznámila nám ta mladá slečna či paní a já jsem se posadil na tu tmavě hnědou lavici. Nebylo tu okno, což mě přimělo k úvahám, zda v mém pokoji okno bude. V mém pokoji, vlastně v pokoji, který teď už patří tomu klukovi. V tu chvíli mě napadlo, jak se vlastně jmenuje?
,,Brendone?" natočil jsem hlavu k mohutné postavě vedle sebe.
,,Ano?"
,,Jak se jmenuje ten kluk, se kterým budu bydlet?"
,,Robet McCracken. Ale nesnáší, když mu říkají Roberte."
,,Jak mu mám tedy říkat?"
,,Říkej mu Bert. Nebo Berty. Víš, občas jsem za ním zašel. Je to hodnej kluk, ale netlač na něj. Zvyknete si na sebe, neboj Gerarde," poskytl mi pár informací a já mu byl vděčný.
,,Díky," poděkoval jsem ještě jednou nahlas, ale pak už k nám přišla starší paní, Mrs. Willisová, jak jsem si stihl přečíst z její jmenovky na bledě modrém saku.
,,Gerard Way?" promluvila ke mně a já jen přikývl.
,,Tak Brendone, už můžeš jít," řekla teď směrem k Brendonovi a ten se na mě ještě otočil.
,,Stavím se tu za tebou, dobře?" zeptal se, ale předem znal odpověď, proto jsem už nereagoval.
,,Tak my půjdeme," řekla mi ta Willisová a já šel. Zase už jsem si připadal jako robot, co jen poslouchá příkazy. Ale proč teď utíkat? Kam bych utekl?
Nechal jsem se dovést až před dveře pokoje s číslem 25. Tak tohle bude můj nový domov. Už teď jsem si byl naprosto jistý, že číslo 25 nikdy nezapomenu.
,,Chceš jít rovnou dovnitř? Nebo se chceš třeba projít, najíst," začala vyjmenovávat možnosti, ale já si potřeboval alespoň na chvíli sednout a přemýšlet. Věděl jsem, že mě to dovede k pláči, ale v hlavě jsem nosil jeden pravdivý citát, voda očišťuje zevně, slzy zevnitř.
,,Půjdu dovnitř. Je tam Bert?"
,,Koukám, že Brendon už ti něco říkal. Jo, je uvnitř."
,,Dobře."
,,Gerarde?"
,,Ano?"
,,Všechno je mi to moc líto. Hodně štěstí, ať se ti tu aspoň trochu zalíbí," mluvila paní Willisová uklidňujícím hlasem, ale ten mi teď stejně nemohl vynahradit vše, co mi chybělo. Ten pravý domov. A zrovna ve chvíli, kdy jsem se chtěl ještě zeptat, jak jí mám říkat, odpověděla předem.
,,A říkej mi Jane."
,,Dobře. Takže díky, Jane," dodal jsem ještě a pak už odešla a já zůstal stát za dveřmi. Najednou jsem byl nervózní a nevěděl jsem, jak se věci budou dál odvíjet. Začalo mě to děsit. Přesto jsem rozechvělými prsty zaklepal a pohnul klikou směrem dolů.
Naskytl se mi pohled na pečlivě uklizený pokoj, jedna polovina polepená plakáty různých skupin. Druhá byla prázdná, až na postel a jednu skříňku. Nemohl jsem ale hned udržet pohled na vedlejší postel, na které seděla malá hubená postava s delšími, trochu kudrnatými rozcuchanými vlasy a i když jsem zavřel dveře, nepohla se.
,,Ahoj," pokusil jsem se navázat kontakt. Nic. Žádná reakce.
,,Ty budeš asi Bert, že jo?" pokusil jsem se znovu, ale další dlouhou chvíli bylo ticho.
,,Řekli ti, že mi máš říkat Bert?" ozval se konečně můj nový spolubydlící. Tedy, nový jsem tu byl vlastně já. Šel z něj strach, ale něco pozitivního z něho přeci jen vyzařovalo, nemohl jsem si pomoct.
,,V-vlastně jo. Já jsem Gerard," představil jsem se a v tu chvíli mi došla všechna témata k hovoru.
,,Hm," zamručel Bert, ale pořád se ke mně neotočil. Vlastně se za celou dobu vůbec nepohnul.
Celé odpoledne, či co to bylo za denní dobu jsem seděl na své posteli a přemýšlel. Co bych asi teď dělal, kdyby otcovi nedošly peníze a nezačal tolik pít? Byl bych někde venku? Seděl bych doma? Dělal bych úkol do školy? Každopádně jsem si byl jistý, že cokoliv by bylo lepší než tohle. Taťka vždycky říkal, hledej na všem to dobré. Zrovna teď to jde moc těžko, ale něco přeci. Chci poznat toho kluka. Berta. I když on mě očividně ne.
Začalo se pomalu šeřit a já pocítil neskutečný tlak v břiše. Díky všemu tomu shonu jsem dokonce
zapomněl, že mám hlad.
,,Půjdeš na večeři? Kde je tu jídelna?" zeptal jsem se Berta, kterému jsem ještě pořád neměl šanci pohlédnout do tváře.
,,Zvláštní," na chvíli se odmlčel ,,řeknou ti, že nemám rád, kdy mi říkají Robert, ale kde se tu najíš, to ti neoznámí." Z jeho slov jsem opravdu nevyčetl kde je jídelna, proto jsem se zvedl a rozhodl se jí najít sám.
,,Počkej," řekl tiše, ale mě to znělo až moc nahlas oproti tomu, jakým tónem mluvil předtím. Zastavil jsem se u dveří, ale neotočil jsem se. Jako to dělal on.
,,Jdu se taky najíst," řekl a za mnou byly slyšet kroky. Pak jsem se mu konečně podíval do tváře. Vypadal jako něco nadpřirozeného. Jako něco tak překrásného, že to ani nemůže patřit do tohohle světa. Nemyslím tím, že mě přitahoval, ale navenek, celkově, vypadal jako obyčejný, neučesaný kluk. Jenže ten pohled do jeho tváře, on musel být anděl.
,,Co je?" zeptal se, ale mě najednou nešlo utvořit ani jedno slovo.

Až do smrti! 6

9. prosince 2007 v 20:46 | jee
Slyšel jsem různé zvuky. Snad jsem zaslechl i ten ošemetný chechot. Takový ten, kterého jste se jako malý bály v lunaparku. Jenže já jsem dospělý. A pořád se ho bojím. Zahoukala sova. Je to strašidelné. Les byl furt hustý. Tma. Děšť. Zvuky. Zas jsem slyšel te smích. Ale počkat. Tenhle znám. Moc dobře. Byla to Chris. "Chris!!!" zeřval jsem. Jak by se sem právě ona "teď" dostala? To není možné. Otočil jsem se. Stála tam. "Franku?...." natáhla ruku

Poděkování a nabídka

7. prosince 2007 v 20:55 →About blog & authors←
Tak lidi moji, návštěvníci tohohle blogu, chtěla bych (a určitě i za další majitelky, jen s nimi teď nejsem moc v kontaktu) vám všem moc poděkovat za tu úžasnou návštěvnost, která nedávno překročila 20 000 lidí! Na začátku sem takovýmu číslu nevěřila a ono je to tady. Tohle bych taky chtěla říct těm, kteří s nějakým takovým blogem začínají a chtějí to vzdát, protože mají malou návštěvnost.
Takhle to vypadalo na začátku tohohle blogu:
Navstevnost za minuly tyden (9.7.2007 - 15.7.2007) je:
Pondeli: 0
Utery: 0
Streda: 0
Ctvrtek: 9
Patek: 24
Sobota: 22
Nedele: 11

Celkem: 66
A takhle to vypadá teď:
Navstevnost za minuly tyden (26.11.2007 - 2.12.2007) je:
Pondeli: 100
Utery: 137
Streda: 146
Ctvrtek: 134
Patek: 130
Sobota: 154
Nedele: 150

Celkem: 951
To je pro mě něco neuvěřitelnýho a mám strašnou radost. Proto to nikdo nevzdávejte!!
A vám ještě jednou MOC DĚKUJU!
A ta nabídka, kdyby někdo měl nějakou story a chtěl by jí tady zveřejnit, klidně pošlete na mail forbidden-romance@seznam.cz :-)

Memories - I.

7. prosince 2007 v 20:41 | Z. |  Memories
Takže, jak vidíte, rozhodla jsem se zase psát. Všechny problémy se nevyřešili, ale dá se říct, že něco už je lepší než bylo(teda spíš jsem něco z toho už částečně přijmula) a když jsem zkusila psát, šlo mi to. Jenže se musim omluvit, Real enemies…or not tady teď nepřibyde, protože nějak nemám nápady na zápletky. Takže tu story jaksi "pozastavím", dokud mě něco nenapadne. Teď je tady ale tahle nová story, kterou už mám promyšlenou do konce a mám napsaný první čtyři kapitoly. Doufám, že se vám bude líbit a celé to vypráví Gerard a kdo bude ten druhý, to se brzy dozvíte sami. A ještě něco, chci vám všem poděkovat za podporu a povzbuzující komentáře. Jste zlatíčka. Z.
Sedím na okraji svého stolu a koukám z okna. Právě začal padat první sníh a mě se vybavilo tisíce vzpomínek. Nedokázal jsem zadržet slzy, ale proč taky, že? Stalo se toho tolik, tak strašně moc věcí a já tu teď sedím a nemůžu nic dělat. Nic. Zmocnil se mě pocit beznaděje. Díky tomu všemu mám teď nějak moc času a tak tedy pěkně od začátku…
20.9.1997
Už dlouho jsem věděl, že něco není v pořádku. Něco, vždyť já vlastně přesně věděl co. Za chvíli se zase vrátí otec, aby si na mě vylil vztek. Pokusím se shrnout dávnou minulost.
Maminku jsem nepoznal, umřela při porodu a tak jsem žil s otcem, úspěšným právníkem. Nemohl jsem si stěžovat, tedy, až do jisté doby. Muselo se to stát a otec se zadlužil. Jenže tak moc, že jsme byli na mizině. Pořád jsem nepřestával doufat, že se všechno spraví, ale když začal pít mnohem víc než by měl, vzdal jsem to. Všechno bylo marné. Chodil jsem naposledy do osmé třídy, na devátou jsme neměli peníze a na další už jsem dopředu znal odpověď. Tak to šlo každý den, pořád ten samý scénář. Opilý otec, křik a bouchání dveří. Nenáviděl jsem ho za to. Nenáviděl jsem ho víc a víc s každým dnem, s každou fackou.
Nedivil jsem se ani když se u nás poprvé zastavila sociálka. Otec dělal, že je všechno v pořádku, ale když viděli můj pokoj a zjistili, že nechodím do školy a otec nemá práci, byly všechny soudy dopředu jasné. Měl jsem pocit, že otci ani nevadí, že prohrává svého syna, kterého podle svých slov tak moc miloval. Ty soudy se táhly neskutečně dlouho a mě to unavovalo. Pořád dokola, to samé, i když předem bylo jasné, že otec nemá žádné argumenty. Býval to právník, a dobrý právník, jenže teď je to obyčejný alkoholik. Stačil jen pohled na moje modřiny a otec už se ani nesnažil něco vymlouvat. Zbabělec.
Soudy prohrány a rozsudek zněl jasně. Nepotřeboval jsem dlouhé soudní spisy, prostě půjdu do děcáku. Dělal jsem, že je to pro mě výborné, ale uvnitř jsem trpěl. Uvnitř jsem plakal každou vteřinu když jsem si balil své věci, když jsem se loučil s otcem. Proč nemůžu mít nějaké jiné příbuzné? Proč děcák? Vždyť tam jsou vždycky ty "divný" děti a teď mám patřit mezi ně?
Otec mě prý bude chodit navštěvovat. Ale kdo se ho o to prosí? Stejně nepřijde. A když, tak maximálně jednou za rok, zkontrolovat, jestli ještě žiju nebo jestli jsem se z toho všeho už nezcvokl. Možná až mu přijde dopis, že jeho synáček někde proletěl oknem, možná se pak přijde podívat. Pche.
Povzdechl jsem si a čekal na člověka, který mě měl odvézt. Nemusel jsem čekat dlouho, po pěti minutách, možná ani to ne, zazvonil zvonek a za dveřmi stál trochu obtloustlý, ale milý chlápek. Na chvíli se mi zamotala hlava.
,,Jste v pořádku?" zeptal se ten chlápek, který mě měl dovézt do mého "nového domova".
,,Jo," odvětil jsem a prohlédl si ho.
,,Jsem Brendon." Polácal mě po rameni a pokynul rukou ven. Už jen jeden uslzený pohled jsem věnoval otci a pak se zabouchly dveře. A pak jsme vyšli ven, do mého nového života. Nasedl jsem do auta a čekal. Mimochodem, to neustálé čekaní na "něco" mě přivádělo k šílenství.
Cesta netrvala dlouho, ani jsem si pořádně neuvědomoval, v jakých ulicích jsem. Po necelé půlhodině pozorování stromů, které se míhaly za oknem se motor utišil a já jsem konečně uviděl tu budovu. Nevypadala nijak světoborně, omítka byla popraskaná a celá měla barvu tmavě šedou, čili, další pesimistická věc.
,,Tak jsme na místě," oznámil mi věc, co už jsem stačil zjistit sám.
,,To vidim," odvětil jsem, ale asi mě neslyšel.
Vystoupil jsem z auta a vzal si do ruky můj batoh, který mi Brendon podal. Šel první a já ho následoval do těch největších dveří, které tu byly. Jako první jsem uviděl asi pět židlí postavených vedle sebe v jakési čekárně, ale to byl jen můj odhad. Tahle místnost mohla sloužit jako cokoliv jiného, jen jsem potřeboval přemýšlet nad něčím jiným, než že už nebydlím doma a tady nejspíš strávím moc dlouhou část svého dalšího života. I když, byl tohle ještě můj život?